Můj krásný svět v Paláci Akropolis
Divadlu Na Provázku je Brno malé. O tom svědčí další „divadelní nájezd“ na pražského diváka s cílem získat si jeho srdce a předvést, co se všechno v té současné sestavě kolem Vladimíra Morávka děje. Až donedávna to s prakticky železnou pravidelností jednou za sto dní činili s veleúspěšným jedenáctihodinovým megaprojektem „Sto roků kobry“ v pražské Arše, v pondělí 9. června navázali s novou, tentokráte ryze komorní inscenací „Můj krásný svět (zatímco v televizi běží Tři sestry od Čechova)“. A zase se jim to povedlo.
Hru napsala dvojice současných českých autorů, Pavel Trtílek a Jan Krupa, kteří za ni získali Cenu Alfréda Radoka, a na svět ji ve své ryze specifické inscenační podobě přivedl režisér a umělecký šéf Provázku Vladimír Morávek. Na rozdíl od řady jeho předchozích inscenací, na které se chodilo tzv. „na Morávka“, tato je pozoruhodná především díky textu. Ten je totiž, na rozdíl od režisérovy tradiční inscenační metody, zajímavě překvapivý. Vypráví příběh tří důchodkyň, Vilmy, Zdeňky a Bělky, které se setkávají u Vilmy doma při posezení nad kávou či čajem. Hostitelka Vilma, nejhodnější z nich, jim však místo toho nabízí hodně dlouho prošlou šťávu a skromně se chlubí svou milovanou sbírkou naprosto nepotřebných předmětů ze slevových katalogů (hodiny, figurky baletek, kýčovité čajové šálky a podobně). Nakonec se ukáže, že právě ty tvoří celý její krásný svět. Přítelkyně to poněkud nelibě nesou, nedokážou ho pochopit a snaží se Vilmě její sběratelskou obsesi vymluvit, neboť hraničí s šílenstvím. Postupem času se ale ukáže, že všechno v tom malém zbytečnostmi přeplněném bytě penzistky Vilmy je vlastně šílené.
Šílenství, ale zároveň roztomilá něha, to jsou základní kameny režijní koncepce Vladimíra Morávka. Zručně si hraje si s detaily onoho krásného uzavřeného světa penzistky Vilmy, od pomalých, skoro rozklepaných pohybů až po naučené rituály jejího každodenního života. Snad každý v ní pozná tu svou babičku – až přehnaně starostlivou a pečující, avšak stereotypní, neustále si upřímně trvající na svém. Tím vším může být otravná, pro to vše ji ale musíme milovat. A o Vilmě v podání Anežky Kubátové to platí stonásob. Inscenace samozřejmě nepostrádá velkou míru stylizace (vždyť všem třem herečkám je dohromady asi tolik, kolik jen jedné z penzistek, které představují), nicméně právě jakási naivní něha, kterou Anežka Kubátová do své Vilmy vtěsnává, je přesvědčivá a velmi na místě.
Nicméně ani Zdeňka (Andrea Buršová) a Bětka (Ivana Hloužková) nezůstávají pozadu. Svými morbidními, ale pro důchodce tak typickými řečmi o bolestech, nemocech a úmrtích svých bližních působí na jednu stranu vážně, ale na druhou až cynicky vtipně. Jsou totiž tím druhým pólem penzistů u nás, těch věčně naštvaných, nespokojených, ale také realistických – smrt jim klepe na dveře každým okamžikem a nic pro ně už nemá cenu. Proto se zákonitě dostávají do konfliktu s nadšenou, ale i trochu bláznivou Vilmou. A tu se dostává do popředí hlavní motto inscenace: „Život je krátký, člověk si ho musí umět užít.“ Každá z nich to ale chápe po svém.
Inscenace je značně expresionisticky laděná, jako by přímo vystřižená z německých hororových filmů třicátých let – bílé masky, černé výrazné oči, úderná hudba a byt, který vyhlíží spíš jako smrdutá neprostorná kobka než jako útulný byt kdesi v Brně. Je plný všech nepotřebných věcí z katalogů, které Vilma s láskou a péčí sbírá, ale jinak jako by postrádal ducha. Ačkoli není tu nouze ani o démona, jak už je ostatně u Morávka dobrým zvykem. Zpočátku promlouvá ze staré skříně, později z televize Tesla, kde právě běží Tři sestry od Čechova, symbolicky provázející celou inscenaci, a nakonec, když je z televize uvolněn, zasahuje přímo do života a jednání postav v nejvypjatější situaci příběhu.
S Vilmou a jejím světem to nakonec nelze vydržet, přepětí jejích přítelkyň vybuchuje jako sopka a upřímnost si razí svou cestu na povrch věcí. Ke všemu se vnucuje zásadní otázka, kde Vilma bere peníze na všechno to katalogové zboží? Na závěr přichází i několikrát zmiňovaná přítelkyně, penzistka Vlasta. Ale je to trochu jiná Vlasta, než jakou čekaly. Ale to už netřeba prozrazovat, to laskavý čtenář a potencionální divák zjistí, pokud se přijde na inscenaci podívat.
Provázek inscenací „Můj krásný svět“ navazuje na tradici svých provázkovských klauniád, kde je tentokrát ve středu pozornosti klaun-žena. Zde jsou dokonce tři, jedna lepší než druhá a tak tahle klauniáda v moderním, až skoro existenciálním hávu stojí za to. Provázek dokázal, že o své místo na špici českých divadel jen tak nepřijde a v nájezdu na pražského diváka může směle pokračovat.
MŮJ KRÁSNÝ SVĚT (zatímco v televizi běží Tři sestry od Čechova) Režie, scéna: V. Morávek
Dramaturgie: L. Němečková
Kostýmy: E. Morávková
Hudba: D. Smečka
Zvláštní poděkování: M. Chocholoušek
Rok premiéry: 2008
Psáno z představení 9. 6. 2008 v pražském paláci Akropolis.
