Moderní a stále aktuálnější Richard III.
Divadlo Rity Jasinské oprášilo a v celovečerní verzi uvedlo svůj evergreen – Shakespearova Richarda III. Alžbětinská hra o jedné mocichtivé zrůdě, která kuje a uskutečňuje své pikle na anglickém dvoře, se tak konečně dostává nejen před mladé diváky (pro které byla dosud ve zkrácené verzi hrána), ale získává i rozsáhlejší, značně modernizovaný charakter. A je úplně jiná, než jak se v poslední době hrála.
Navíc přichází ve velmi vhodnou dobu. Skoro až nechtěně přesně reaguje na současnou politickou situaci, ve které jeden kuje pikle na druhého a k moci se pomalu ale jistě po čase dostává muž, o němž (stejně jako o Richardovi) nevíme, zda je „všehoschopný manipulátor, psychopat, krvežíznivá stvůra, nebo inteligentní, obratný politik, využívající slabosti ostatních“. A navíc Richarda hraje Milan Enčev ne tak, jak je obecně vnímán, jako odpornou postavu se zdeformovaným tělem i charakterem, ale jako úlisného taktika, který se oficiálně navenek chová jako bohorovný klaďák, takřka v mnišském hávu. Navíc Enčev rozhodně není svou fyziognomií žádný střízlík a my ve finále tušíme, že mu v tom politickém klokotu chybí k dokonalosti už jen přesně posazená bradavice. Jeho Richard je tělesně nepřitažlivý, ale chápeme, že si ženy dokáže podmanit svým sebejistým diktátorským charakterem. No řekněte, nepřipomíná vám to někoho?
Richarda hraje Milan Enčev ne tak, jak je obecně vnímán, jako odpornou postavu se zdeformovaným tělem i charakterem, ale jako úlisného taktika, který se oficiálně navenek chová jako bohorovný klaďák, takřka v mnišském hávu.
Nejde tu ale o klasické a do extrému tažené politické divadlo. Výhodou inscenace je výklad, který text staví přesně tak, jak ho Shakespeare napsal – na začátku Richard své pikle představí, v průběhu hry je provede a nakonec, neschopen ustát veškeré bouře, které rozpoutal, tragicky skončí. Kéž by to i v reálné politice bylo tak jednoduché. Režisérka Rita Jasinská vsadila na poněkud jednodušší, poezií ani moderními tvary „nezasažený“ překlad Břetislava Hodka. To je trošku škoda, protože se tím okradla o možnost ještě větší aktualizace.
Inscenace se od těch ostatních (např. v Celetné či Národním divadle) liší tím, že historické události a Richardovy politické činy nechává za scénou, kdesi v předsálí a v komnatách s výhledem na londýnský Tower se postavy ocitají v komorních mezilidských dramatech, nejde tu o politiku, jde tu o osobní vztahy. A to diváka poutá mnohem více – v konfliktech a motivacích postav se najednou vyzná. Výrazně se to projevuje zejména v Richardových výstupech s Annou (Romana Goščíková), Markétou (Kateřina Pindejová) a Alžbětou (Alena Štréblová), kde téměř každý obsahuje velmi výrazně sexuálně laděnou sekvenci. Nejzrůdněji pak působí scéna, ve které je jedna ze jmenovaných dam Richardem doslova znásilňována na královském stolci, a v té samé chvíli jsme na jevišti svědky vraždy dvou malých dětí, toliko možných dynastických panovnických nástupců.
Komornost se projevuje i ve scénografii. Velké dveře a vysoký trůn nádherně kontrastují s malou Richardovou postavou. O to zajímavější je potom svícení, oddělující oficiální Richardovo jednání s jeho vnitřními monology směrem k divákům. Drobné vylekání přichází ve chvíli, kdy se v momentě první politické vraždy objevuje na scéně rakev s malou bílou hlavičkou v útrobách. Divák zpočátku nerozumí tomuto podivnému scénickému symbolu, ale postupem času ho začne chápat jako inscenační princip, který není trapný.
Historické události a Richardovy politické činy jsou ponechány scénou, kdesi v předsálí a v komnatách s výhledem na londýnský Tower se postavy ocitají v komorních mezilidských dramatech, nejde tu o politiku, jde tu o osobní vztahy.
Jak již bylo naznačeno, je to trochu rozporuplná inscenace. Na jedné straně velmi aktuální (tedy pro trochu více uvažujícího diváka, který chápe metafory), na druhé straně laděná stále spíše pro mladší obecenstvo, pro nějž je tu všeho dosti a ve snesitelné formě (srozumitelný text, krásné ženy, sexuální scény, moderní kostýmy, drobně morbidní sekvence). Něco nám říká, že by snad bylo záhodno u obojího přitlačit na pilu a naopak ubrat z místy přehnaného herectví, které se je přesně v intencích představení pro školy. Ale to už je asi osud inscenací Richarda III. – zkuste zahrát uvěřitelně vyvraždění celé enklávy možných nástupců na anglický trůn a trýznivý žal nad jejich ztrátou, většině z nás se to denně nestává.
Richard III. byl vypuštěn do života a nezbývá, než mu přát hodně energie a mnoho úspěšných repríz, během nichž se usadí, zklidní a zmoudří. Našlápnuto k tomu má víc než dobře. Jen doufejme, že toho intrikánského Richarda III. na jevištních prknech nezničí onen zmiňovaný krvežíznivý Richard ve skutečném životě.
Divadlo Rity
Jasinské
William Shakespeare: Richard III.
Překlad: Břetislav Hodek
Úprava a režie: Rita Jasinská
Hudba: Jiří Aster Srnec
Scény a kostýmy: Klára Fonová
Hrají: Milan Enčev, Romana Goščíková, Alena Štréblová/Hana Baroňová,
Kateřina Pindejová, Ivo Šorman, Petr Franěk, Petr S. Petrof