Let číslo 321 v Divadle Na Prádle: Když se kácí les, létají třísky

Přivítala mne malebná a velmi dobře známá kavárna Divadla Na Prádle, tentokráte však přeměněná v letištní VIP salonek. Jednoduchý stůl, nějaké ty židle a červená letištní páska oddělující diváctvo od jeviště. U vchodu jsem letmo zahlédl ulízaného šviháka, ženu v zelené uniformě a dva bílé Araby, kteří (byť měli na sobě dlouhá roucha a šátky na hlavách) měli do svých originálních protějšků na první pohled hodně daleko. Měl jsem snad již v této chvíli váhat nad tím, co mě čeká a nemine?

Záhy se ukáže, že se zde setkávají samé vypečené firmy: Severní Korejka Chung Cha (Lucie Radimerská), Afgánka Nasira (Jana Valentová), dva arabští bratři Ahmed (Josef Horák) a Babur (Michal Hnátek), Rus Ivan (Petr Florián) a hosteska Božka (Gabriela Dorantová), která po celou dobu představení rozhodně nezapře svou inteligenci velmi poctivé blondýny. Má na starosti sehnat pro Ivana hamburger a hranolky. Jsme po celou dobu napjatí, zda se jí to nakonec povede či ne. Ostatní postavy se tu sešly, aby naplánovaly a následně provedly další z teroristických útoků, podobný tomu z 11. září. O tom, že jsou to všechno ještě větší blbci, než jsme doufali, není pochyb hned od začátku.

O co jde? Ruský mafián Ivan si sezval několik (typických) zástupců Východu, aby jim vysvětlil plán jejich příští akce – leteckého útoku na USA. Vše si mají v klidu projít na letišti ještě před tím, než nasednou do letadla. A protože jsou to ve svých oborech profesionálové na slovo vzatí, předpokládá se, že vše proběhne naprosto hladce, všichni s chladnou hlavou obětují své životy a Ivanovi se konečně podaří akce, do které nacpal nemálo peněz. Jak tomu ale v takové taškařici bývá, nic není tak snadné, jak snadno se to naplánuje.

Téma teroristických útoků je sice celosvětově velmi aktuální, bohužel to ale není téma jako dělané pro tradiční český humor a české prostředí. Autoři si dělají legraci z terorismu (což ale není jedno z hlavních témat, která tíží naši společnost) a snaží se ukázat, že podobný útok by se dal klidně plánovat třeba ve VIP salonku na ruzyňském letišti, aniž by si toho někdo všiml. Ale to je z dnešního pohledu trochu mimo mísu. Kdyby se jednalo například o radar v Brdech či o ropovod Družba, asi by nám to bylo přece jen bližší. Takhle vlastně sledujeme jen sérii hlášek a situací, které odrážejí všeobecné mediální povědomí o terorismu, a postavy nejsou nic jiného než pouhé komické a snadno pochopitelné karikatury.

Nečekejte zamyšlení nad problematikou terorismu v současném světě. Ve skutečnosti jde jen o zhruba hodinový divadelní sitcom, který neurazí, ale ničím zásadně nenadchne. I přesto může zpříjemnit pochmurný zimní podvečer.

Dovedu pochopit snahu autorů o velmi bujarou řachandu, to se jim moc povedlo, ale je to řachanda pro běžného sitcomového diváka, který se po čase rozhodl zajít do divadla, aby si připadal alespoň trochu kulturně. Jako dramatické cvičení či hra k popukání a oživení umdlévajícího večírku to funguje skvěle, na velkém jevišti v běžném repertoáru by to neuspělo. Herectví je ryze groteskní, postavy jsou vtipné typové karikatury – Arabové jsou úplně jako Pat a Mat v hábitech a s dynamitem u pasu, Afgánka ve stylové zelené vojenské uniformě potlačuje silný sexuální pud a skrytě miluje mafiána Ivana (po celou dobu se mu to snaží „nenápadně“ naznačit). Ivan, kterému se časem všechno poněkud vymkne z rukou, je oblečen v šatech podle posledního nejmódnějšího střihu a pohybuje se po scéně s kufříkem a ulízanými vlasy. Pětici doplňuje oddaná, leč úplně blbá Severní Korejka, toužící padnout za vlast. Každá z postav má své vnitřní přesvědčení. Je to představení pro zábavu diváků i herců, žádné velké psychologické herectví v tom opravdu není.

Na malém prostoru kavárny Na Prádle se toho vpravdě moc hrát nedá. A je to znát. Celá tíha sedí spíše na slovním humoru, jehož je místy až moc, ale když už dojde na akci, tak ta (v rámci možností) stojí za to. Jako například simulace letu a přebírání velení letadla. Jakkoli se neubráníme pocitu, že jsme to už někde viděli, neohrabaná manipulace s kniplem v kabině či synchronizované záklony při vzletu letadla jsou vtipné a potěší. Podobně jako oni dva arabští teroristé, kteří jsou coby sehraná banda cvoků vlastně k sežrání. Zejména hodně slabomyslný Badur, připomínající Clingera z MASH 4077. Nadšený, snaživý, ale vždy něco zvrtá. A to ještě ani nenastoupil do letadla. Musíme ho jako komickou postavičku milovat už od začátku. Ostatní postavy bohužel, jak už bylo řečeno, končí u typových karikatur.

I přes některé vtipné akční momenty hodinová inscenace poměrně kolísá. Zádrhel je právě v té poněkud prvoplánové situační komice, která postrádá lehkost a jakýsi nápaditý nadhled (který je například k vidění v show „Achmed, mrtvý terorista“). Stále bádáme, kam se celý děj posune, zda se bude o velkém útoku jen pořád dokola mluvit, nebo se staneme jeho svědky. Než dojde k něčemu pořádnému, trvá to dost dlouho a rádoby vtipným momentům schází gradace. Vše se pořád dokola omílá a stagnuje na jednom místě a je cítit snaha dostat z dané situace co nejvíc. Či ještě lépe – snaha danou situaci co nejvíce okecat. Jeden vtip tak v určitých místech střídá druhý v takové kadenci, že si je nemůžeme užít a zcela nám uniká jejich pointa. Navíc je nám vývoj setkání jasný hned od začátku a neustále se vršící samoúčelné vtipy nám už pěkně lezou na nervy. „A přesně kvůli tomu Big Ben ještě stojí,“ prohodí Ivan při pohledu na modlící se kolegy, kteří náhle bez upozornění přerušili nácvik připravované akce. „Naplánovat akci na pravé poledne bylo zkrátka krátkozraké.“ První takový inteligentnější vtip přichází zhruba v polovině hry.

„Dámy a pánové, zanedlouho budeme, ehm, „přistávat“. Kdo nechce, nepoutá se. Kdo chce, může si zapálit. Jestli je někdo z vás pobožný, teď je vhodná doba k modlitbě.“

Představení začíná být opravdu zajímavé v momentě, kdy porada skončí a teroristé spolu s cestujícími konečně vstupují na palubu letadla. Tu se projeví jejich strach – doteď to byla hra (víceméně se slovy), nyní přichází realita. Za několik hodin tito lidé položí své životy za určitou myšlenku. Skončí jako komické oběti nějaké zvláštní náboženské filozofie. A tak to začne být i jemně tragikomické, až patetické: „Vzpomínáš, Nasíro, jak ses mě ptala, proč mám tak málo přátel? Tady máš odpověď. Všichni se dřív nebo později zabijou.“ A tak i Nasíra s velkou mírou sebezapření opouští milovaného Ivana a nasedá do letadla. To už je prostě ten byznys.

Když je tedy po všem a celá tahle švanda se za pár hodin skončí v troskách letadla nabořeného do některého z amerických monumentů, zbývá už jediná otázka – podařilo se Božce obstarat ten hamburger s hranolky? Cynická a typicky česká tečka za politicky i nábožensky nekorektní hrou.

Michal Jakl, Ladislav Karpianus
Let číslo 321

Režie: Tereza Ludvíková
Námět: Ladislav Karpianus, Vašek Pavlečka
Scénář: Michal Jakl, Ladislav Karpianus
Scénografie: Šárka Urbanovská

Hrají: Petr Florián, Michal Hnátek, Josef Horák, Jana Valentová, Lucie Radimerská a Gabriela Dorantová
Premiéra: 25. listopadu 2009, psáno z reprízy 16. prosince 2009