Kam vítr, tam pláž v Ypsilonce
Jsou chvíle, které berou vítr z plachet. A jsou chvíle, kdy nefouká vůbec. A právě takové chvíle zkoumá ve své autorské inscenaci JIŘÍ HAVELKA v Divadle Ypsilon. Jediné, co ke zkoumání potřebuje je PLOVÁK – PLACHTA – VÍTR – VODA a herci, kteří jsou schopní improvizovat. Všeho toho má dostatek. Velká plavba k nedalekému majáku začíná.
Havelka a jeho tým zplodili okouzlující, povznášející a inspirativní inscenaci v rytmu vln, která je především k zamyšlení, ale ve které se dohromady vůbec nic nestane. Parta surfařů čeká na vhodný vítr a toto čekání – marné a zároveň zásadní jako čekání na Godota – si zpříjemňují slovním fotbalem či nekonečným házením frisbee. Nuda k uzoufání.
Divadlo, kde se nic nestane. Představení v rytmu vln, surfařské minimum pro začátečníky.
A do té nudy přichází ON. On, který se odsud touží dostat pryč. Kdo
ví, jak se tu vzal? Jak odsud? Neustále se mu vrací nesnesitelné vzpomínky
na NI, na to, proč už nejsou spolu. 
Obojí má jasné řešení – musí se naučit surfovat.
A zvládne to jen s pomocí těch laxně se povalujících surfařů
čekajících na ten správný vítr. Je to tak snadné, když se pokusí. „Je
to otázka rovnováhy. Moc nad tím přemýšlíš.“
Celá inscenace je postavená na improvizaci. Dohromady čítá odhadem asi 150 neustále se opakujících slov a tam, kde by slov bylo příliš, nastupuje výrazové pohybové divadlo. Téměř prázdná scéna pouze se třemi surfařskými prkny poskytuje na obrovském jevišti velké možnosti pro sedm herců. Tři dvojice vytváří náherný prostor, ve kterém se zhmotňují JEHO problémy a vnitřní stresy a surfing se stává prostředkem k jejich řešení. Stává se také scénicky velmi svůdným sportem, ale ve finále je především metaforou vztahů – metaforou pro svádění, přitažlivost, ale i hádku a odcizení.
„Chtěli jsme nějak nově posunout definování divadelního časoprostoru. Třeba se hodně zaměřit na rytmus ve všech jeho významech a snažili jsme se o jakýsi minimalismus i v herecké složce. Ne herec, jako tvůrce herecké postavy, ale víc jako rytmizující element, jako jedna z fází probíhající v divadelním čase a prostoru.“
Inscenace je vystavěná na absurditě, na neustálém opakování téhož. To s sebou nese obrovský prostor pro vtipné, ale vlastně trapné gagové situace, vystavěné doslova na nule. „Trim. To je, když to máš správně vytrimovaný.“ Skrze ně se ale řeší, jak se dostat z tohoto „nicotného“ stavu, jak se dostat z kruhu problémů, jak dosáhnout svobody a volnosti. Jak zapomenout na minulost.
Jiří Havelka to řeší s nadhledem a nebojí se po svém experimentovat. Když se do snu na pláži hlavnímu hrdinovi přibatolí superpomalým tempem tři želvy (nebo co to v tom krunýři je) a ON na ně po čase začne řvát: „Tak už sakra zrychlete!“, opravdu moc nevíme, jak už to u Havelkových inscenací bývá zvykem, na čem vlastně jsme. Ale je nám to jedno, nesmírně nás to totiž baví.
„My jsme teď spolu, ne?“ „Teď?“
Herci mají pro své role (možná lépe řečeno pro své jevištní životy) spoustu prostoru. Nevytvářejí konkrétní postavy nebo charaktery, jsou vlastně sami sebou – v určité situaci na určitém místě. A nám nezbývá než přemýšlet, jak bychom se asi na jejich místě chovali my, v prapodivném bezčasí, kde TEĎ je irelevantní pojem a na ostrově, kde je jen písek a spásný maják za nezdolatelnou hradbou vln. Situace k zbláznění.
Čekáte-li také na svůj vítr nebo se prostě nemůžete k něčemu rozhoupat, pak je inscenace rozhodně pro vás. V Ypsilonce vám ukáží, kterak poznáte, jak na to. Je to jednoduché. Prostě to poznáte.
JIŘÍ HAVELKA A KOL.: KAM VÍTR, TAM
PLÁŽ
REŽIE: Jiří Havelka
SCÉNA: Dáda Němeček
KOSTÝMY: Lucie Masnerová
DRAMATURGIE: Ilona Smejkalová a Jaroslav Etlík
HUDBA: MIDILIDI
Premiéra 12. a 14. prosince 2008
