Jak se na Hradě krotí zlé ženy

Režisér Špinar zvolil pro své představení moderní pojetí. Padovu, kde se děj odehrává, představuje ve scénografii Ivy Němcové jeden velký sad, respektive skleník s jablky všeho druhu. Zde sadař Babtista (Oldřich Vízner), vyhlížející trochu jako pohádkový Pan Pompo, pečuje nejen o ovocné plody, ale i o své dvě dospívající dcery. Zatímco Bianka (Lucie Štěpánková) je vzorem nevinnosti a čistoty, Kateřina (Tatiana Vilhelmová) demonstruje celý svůj životní názor roztrhaným punkovým tričkem s nápisem EAT ME! O Biancu se ucházejí dva nápadníci – mladší Hortensio (David Novotný), krasoň a slušňák z Nemanic, připomínající barokního andělíčka, a starší Gremio (Vladimír Marek), zkroucený nad svou holí a neustále komicky bojující se svým tupé. K nim se později v zápase o Biančinu ruku přidává Lucentio (Vojtěch Dyk), idol všech dívek, celý ve žlutém, s jakousi trvalou na hlavě. Ten souboj o srdce mladé dívky hodlá vyhrát za pomoci lsti a výměny „rolí“ se svým o nic méně výstředním sluhou Traniem (Michal Kern). Zatímco Lucentio vládne zpěvem, což několikrát mimoděk dokáže, vládne Tranio hlasem a pohybem, kterým si jako sluha získá celou Padovu a jako Michal Kern celé publikum.

Aby to nebylo tak jednoduché, Babtista si hned v úvodu klade zásadní podmínku – jeho mladší dcera nebude moci pomýšlet na vdavky do té doby, dokud se neprovdá ta starší, zlá Kateřina. Tento problém je záhy vyřešen, neb do Padovy jako na zavolanou přijíždí zkrachovalý rocker Petruchio (Roman Zach), onen moderní James Dean v kombinaci s Elvisem Presleyem (pochopitelně i on má sluhu – věčně zkouřeného Grumia v podání Jiřího Černého) a s vidinou tučného věna se rozhodne, jaksi mimochodem, drzou a vzpupnou Kateřinu zkrotit.

Kromě zahrádkáře, zkrachovalého rockera, zuřivé saně, svůdné naivky, několika diskotékových šampónů a zkouřeného bedňáka z hudebního festivalu tu dojde na italské mafiány (Lucentiova rodina), zubatého Dwayna Dibleyho (viz Červený trpaslík), zasádrovaného bezdomovce, sluhy tančící na hudbu „We no speak americano“ a v neposlední řadě i na zahradní trpaslíky, kteří v zadním plánu velmi živě tančí, diskutují a rozžínají lucerničky ve tvaru jablek. Bizarní společnost, jen co je pravda. Ale hra to unese, protože výklad má svou logiku. Zkrocení zlé ženy totiž nikdy nebylo ničím jiným, než jen krásně vystavěnou hříčkou, žádné velké drama se v ní nekoná. Právě proto si Špinar mohl takovéto moderní pojetí dovolit.

V rámci něj sáhl režisér s dramaturgyní Janou Sloukovou i k poměrně radikální textové úpravě, v níž už nefiguruje v plné míře blankvers, ale současná civilní mluva. Z pera slavného alžbětince zůstaly bez většího zásahu jen ty nejpodstatnější dialogy, např. seznamovací rozhovor Kateřiny a Petruchia, či jejich „namlouvací hádky“. Civilní jazyk sice inscenaci dodává určitou bezprostřednost, ale je to na úkor nejnovějšího, a tudíž také velmi moderního překladu Martina Hilského, u nějž platí, že co slovo, to perla. Mohl být využit mnohem víc.

Oproti jiným zpracováním se tu nehraje jen a pouze o semetrice Kateřině a krotícím bonvivánovi Petruchiovi, ale velmi detailně jsou tu rozehrány i všechny ostatní role. Díky mnoha vtipným režijním nápadům a excelentním hereckým výkonům to vypadá, že v Padově právě začal mejdan roku. Inscenace je plná konverzačních, pohybových i scénických nápadů, nabízí na mnoha místech prostor pro hereckou improvizaci, a tak herci mají příležitost si, jak se říká, pořádně zařádit. Nicméně některé vtipy, byť jsou třeba pro tvůrce náramné, nejsou až zas tolik nosné pro diváka – to když se například rozjedou již potřetí ty samé taneční kreace či když se Petruchio při svých prvních verších doprovází na kytaru, načež následuje extrémně dlouhé kytarové sólo. Zde řemen inscenace na nějakou chvíli padá, představení se zbytečně prodlužuje. Inscenátorům budiž přičteno k dobru, že pro ně není problém nějakým gagem tempo vzápětí bravurně nahodit.

Špinarova režijní koncepce neřeší nějaké zásadní téma, jako například postavení ženy ve společnosti. Jak praví anotace, spíše v přímém přenosu ukazuje namlouvací rituály všeho druhu v příběhu o zkrocení zlé ženy. To je ve skutečnosti jejím zrozením. Inscenace s takovým pojetím by se hezky vyjímala na půdě DAMU či jiné umělecké školy. Je s podivem, jak bezvadně se hodí i na Letní shakespearovské slavnosti, kde je publikum, přiznejme si, už trochu náročnější. Je to tím, že se do této mejdanové inscenace kromě mladých herců (Vojtěch Dyk, Michal Kern, Jiří Panzer, Lucie Štěpánková, Tomáš Kobr a další) pustily i vyzrálejší herecké osobnosti (Tatiana Vilhelmová, Roman Zach, Oldřich Vízner). Všichni hrají s obrovským nasazením. Hlavní dva hrdinové jsou k sežrání, jednak svou dravostí, jednak výškovým rozdílem (když se Vilhelmová octne v Zachově náruči, je to skutečně roztomile komické). Michal Kern řádí na jevišti po celou dobu jako hurikán, srší energií a jeho hlas doléhá z Hradu až kamsi na Staroměstské náměstí. Vojta Dyk předvádí kouzelné taneční i pěvecké kreace a Vladimír Marek zvládá svou roli rachitického starce tak mistrně, že s hůlkou a tupé místo buřinky připomíná Chaplina. I díky nim, ale i všem ostatním, kteří s vervou a grácií zvládají tuto herecky dosti náročnou inscenaci, jde o nádherný letní divadelní zážitek.

Letní shakespearovské slavnosti, Praha:
William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy

Překlad: Martin Hilský
Úprava a režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Iva Němcová
Kostýmy: Lucia Škandíková
Hudba: Jan P. Muchow

Hrají: Pavel Kikinčuk / Oldřich Vízner, Tatiana Vilhelmová, Lucie Štěpánková, Roman Zach, Jiří Černý, Vladimír Marek, David Novotný, Vojtěch Dyk / Matouš Ruml, Michal Kern, Petr Vančura. Jan Novotný, Zdeněk Hruška, Lenka Zbranková, Jiří Panzner, Tomáš Kobr, Jindřich Nováček

Premiéra: 29. června 2011 na Pražském hradu, psáno z reprízy 6. července 2011