DORA: Studenti JAMU si vyzkoušeli sexuální neurózy svých rodičů

Inscenace je jedním slovem šílená. Ale snad ve všech smyslech toho slova. Na jedné straně diváka hned zkraje šokuje zběsilá stylizace do klaunských oděvů, kde všichni herci blázny jsou, a připadá si jako v psychiatrické léčebně – posléze naštěstí zjistí, že v ní skutečně je. Kromě toho se před ním začíná rozehrávat cosi jako novodobá commedie dell´arte plná rádoby klaunských gagů, roztodivných kostýmů a bizarních situací. Po nějaké době divák zjistí, že jde o stylizovaný obraz dnešního světa. Pokud se mu podaří na tuto hru přistoupit, mnohdy ovšem jen s velkým sebezapřením, pak ona šílenost funguje skvěle. To se ale, želbohu, nepodaří jen tak někomu.

Vše se točí kolem mladičké Dory, která je uzavřena v psychiatrické léčebně, její vnímání je silně infantilní, se světem komunikuje častokráte pouhopouhým „papouškováním“ slov po ostatních, ale cítíme, že uvnitř ní se určitě skrývá cosi, co potřebuje ven. Dora je v duchu čistá a nevinná jako okvětí bílé lilie, jak praví klasik. Proto zní velmi nápaditě pobrukování Dořina prvního nápadníka, který si píská „Rozvíjej se poupátko“ a hned nato na ní ukájí své sexuální touhy.

Text začíná být zajímavý v momentě, kdy pomalu odkrýváme, jak Doru její nejbližší okolí využívá a zneužívá, jak s ní každý manipuluje podle svého a utváří si ji k svému obrazu. A nejčastěji si na ní všichni kompenzují své (nejen) sexuální neurózy, úchylky, komplexy a perverze. A tu se dostáváme k otázce dramatu – je nenormální ona, nebo její rodiče? Je její amorálnost důsledkem jejich slabosti, nebo jsou její rodiče slabí, protože mají dementní dítě? V reálném životě je tato hranice těžko rozlišitelná, v této inscenaci bohužel také.

Režisérka Alexandra Bauerová, čerstvá absolventka JAMU, dokázala ve svém pojetí vytvořit a využít velké množství dobrých scénických nápadů a kvalitně rozehrála symbolistní hru s rekvizitami – za všechny mluví nejlépe třeba neustále rozhazovaný bílý prášek, který dává tušit, že v Dořině rodině je třeba rozvířit dlouho usazený prach, a řešení sexuálních scén přes polárkový dort, nanuk či jiné sladkosti falického tvaru. V detailech se režisérka nemýlila, v celkovém pojetí inscenace ale poněkud nestačila.

Na scéně kromě bizarních masek sledujeme i projevy hnusu ve všech formách (čichání k cizímu podpaží je to nejmenší) a nutně valíme oči. Hnus je zásadním pojmem – pro jednání postav, pro chápání situací. Do toho se v něm střídá přísná herecká stylizace (jak začne nějaká z postav deklamovat, rve to okamžitě za uši) s velmi přesvědčivou přirozeností, ale u té bohužel nezůstane dlouho.

K vidění je tedy místy nepatřičně přehrávaná klaunérie z psychiatrické léčebny, jejíž výsledný tvar tak nějak logicky tíhne k absurdní komice. Výsledný dojem z inscenace je nicméně závažnější, neboť jde vlastně o rodinnou tragédii. A jsou tu další otázky – kdo vlastně opravdu může za zmařený život Dory? A je on vůbec zmařený? Není sexuální svoboda, kterou nabyla, lepší než náměsíčné stavy zapříčiněné braním tlumících léků? Nedopadli její rodiče hůř?

Kromě toho si divák nutně musí klást otázku, zda ten chaotický cirkus, stojící ovšem na perfektním textu(!), není podívaná přece jen trochu přehnaná. Inscenátoři se rozhodně nebáli být radikální a šli na to zostra, ale drobná pokora by jim snad neuškodila. Snad se jim to podaří v dalších reprízách. Pokud nemáte ve svých neurózách pořádek, buďte při tom!

Lukas Bärfuss: Dora aneb Sexuální neurózy našich rodičů

Překlad: Josef Balvín
Režie: Alexandra Bauerová
Dramaturgie: Luboš Sůva
Scéna, kostýmy: Lucie Labajová
Produkce: Kristýna Vávrová
Hudba: Jonáš Rosůlek
Lightdesign: Roman Zmrzlý
Hrají: Lenka Košťáková, Marie Jansová, Michal Bumbálek, Slávek Bílský, Pavel Gajdoš, Ondřej Brett