Divadlo Rity Jasinské přesně ví, jak Je důležité být (s) Filipem

Inscenace nám předkládá Filipa tak, jak tu snad ještě nikdy nebyl. Komisní pojetí distingvované Anglie, kde si vyšší společnost lordů a rozpustilých „ladies“ tropí navzájem šprýmy a pomlouvá se, co to jen jde, je zapomenuto a na scénu přichází svěží moderní inscenace, která naprosto odpovídá lehce zvrácenému vkusu Oscara Wilda, a jakkoli trvá více než dvě hodiny, ten čas uplyne jako nic.

Příběh se točí kolem nedorozumění, která způsobí dva přátelé – Jack a Algernon. Mladí gentlemani si vymyslí fiktivní osoby – Jack zhýralého bratra Filipa a Algernon kdesi na venkově žijícího přítele Bunburyho, jejichž (ne)existence přivádí hrdiny do řady absurdních situací. Zcela v duchu své bunburystické filozofie se pustí do (trochu nechtěného) fingovaného předstírání, že jsou oba dva svůj známý Filip, aby tak, mimo jiné, získali své milované dívky. Musí pochopitelně, jak už tomu bývá, dostat povolení od tetičky Bracknellové a nepříjemnosti v příběhu dělá i konzervativní němčinářka slečna Prismová. Jak už je v pořádné konverzační komedii zvykem, nerozvážný čin obou mladíků se podivně zvrtne a vše navíc nabere nečekané obrátky, když dívky posedlé po svatbě s mužem jménem Filip zjistí pravá jména svých nastávajících manželů. Buďte bez starosti, dopadne to dobře, jen filozofie bunburysmu dostane citelný zásah a divák se opět přesvědčí o tom, jak to ženy, dají-li se dohromady, umějí s muži pěkně skoulet.

Děj by se s klidem mohl odehrávat v dnešní době – však tomu také odpovídá civilní herecký projev. Provází ho zajímavé, i když místy diskutabilní zcizovací efekty a překrásné režijní nápady. Ony „zcizováky“ jsou odrazem současného tvůrčího ducha, jsou velmi aktuální, ale na nejednom místě nefungují. Když se totiž například diskuze nad tím, kdo si zaslouží ruku Gvendolíny (Romana Goščíková nebo Tereza Nekudová) změní zčista jasna v televizní soutěž ve stylu „Máte na to“, je to sice možná zajímavé, ale neúměrně dlouhé a záhy nepochopitelné. Oproti tomu ležérně pojatá píseň o tom, že láska prochází žaludkem, ve které se herecké osazenstvo zjeví na jevišti v kostýmech sendviče a koblihy, působí značně odvážně, lze ji nicméně divácky přijmout. Na dalších místech pak režijní nápady podporují krásné Wildovy bonmoty („tragédií dívek je, že se až příliš začnou podobat svým dcerám, a tragédií mužů je, že se jim nikdy podobat nezačnou“), na jiných si herci pomohou sami svou energií a chutí hrát.

Herecky je inscenace nečekaně našlápnutá. V hlavních rolích dvou anglických gentlemanů, z nichž každý je úplně jiný a fungují na jevišti jako dokonalé prototypy, je možno vidět Radka Valentu a Jana Teplého (v alternaci s Milanem Enčevem). Toho prvního v roli zakřiknutého, vychovaného mladíka z vyšší třídy, druhého zas naopak v roli bonvivána, který si rozhodně s ničím a s nikým nebere servítky a kromě žen miluje i zábavu, víno a zpěv. Pochopitelně inscenace není jen o nich. Skvostný výkon předvádí Anna Kulovaná, která se do role mladičké dívky Cecílie rozhodně nemusí stylizovat. Její Cecílie nesnáší němčinu, touží po pořádném gentlemanovi a ze všeho nejvíc by ji bavil život, ve kterém by mohla být jako utržená ze řetězu. To vše dává Anně Kulované skvělou možnost předvést na jevišti mimořádné herecké kreace. Stejně precizní hereckou práci předvádí i Romana Goščíková (alternuje s Terezou Nekudovou) v roli druhé nápadnice, sestřenky Gvendolíny, která si detailně užívá svůj vztah s Jackem, a když pak tyhle dvě „potvory“ kují na své nápadníky pomstychtivé pikle, jsou obě neodolatelné. Skvělá je i Alena Štréblová coby upjatá učitelka němčiny. Ta posouvá inscenaci do výšin divadla první třídy a dodává jí elegantní šmrnc.

Hlavní postavy jsou poměrně přirozené, nenasazené do žádné striktní typové šablony. Z toho vystupuje poněkud jen Kateřina Pindejová v roli tetičky lady Bracknellové, která je snad až příliš afektovaná, ale na druhou stranu to typově její postavě, která jako by vypadla z panoptika vyšší anglické šlechty, patří a lady rozhodně nezastře, že už jí v jejím přístupu ke společenským konvencím oproti ostatním mladým postavám poněkud „ujel vlak“. Sestavu ještě doplňuje Tomáš Valík coby bohorovný kněz, který na sebe upozorní asi nejvýrazněji ve scéně, v níž dojde na biblické rčení „ty, kdož jsi bez viny, hoď kamenem“.

Mladý ani stárnoucí divák se rozhodně nebude nudit, jen asi bude sem tam kroutit hlavou nad nějakou nečekanou nepochopitelností, ale přijme ji jako jeden z prvků inscenačního klíče. Obdivuhodná je verva, s jakou se herci spolu s režisérem na tento kousek vrhli a s jakou se s inscenací zdárně a nápaditě popasovali. I vzhledem ke gastronomickým inscenačním motivům je třeba říci, že všichni herci jsou v tomto představení prostě k sežrání.

Premiéra 24. a 25. října 2008 v Divadle Na Prádle