Divadlo Hybernia: Quasimodo - hrbáč jednookým králem?
Premiéru romantického muzikálu Quasimodo… kdysi se pro lásku umíralo předcházela vysoká očekávání, přímo vyplývající ze skutečnosti, že v kontextu českého divadelního mainstreamu jde po delší době o první muzikálovou produkci, jež byla vložena do rukou mladým, progresivním a v oblasti alternativního divadla dávno etablovaným tvůrcům. Po zhlédnutí premiéry pokládám za důležité hned v úvodu tohoto článku ozřejmit, že část nadějí byla naplněna, a na místě jest tedy uznalé pokývnutí hlavy a opatrné pozvednutí palce, leč problémy se nejnovější jevištní adaptaci osudů legendárního pařížského hrbáče rovněž zdaleka nevyhnuly. Pojďme se mu tedy kouknout na hrb!
Muzikál Quasimodo disponuje několika silnými zbraněmi, z nichž nejlepší je bezpochyby hudba tria Kaláb – Maxián – Prachař, která je v pozitivním slova smyslu eklektická (včetně přímé citace z tržištního motivu Jesus Christ Superstar, pozn. red.), zároveň však nerezignuje na vlastní názor a naprosto jí nečiní problém obsáhnout široké stylové spektrum od ozvuků word music v partech Esmeraldy, rockově-rapový crossover v případě Špindírovy družiny, baladu (Frolovy a Quasimodovy árie) až ke kantiléně (duet Phoeba a Lily), škoda, že z úsporných důvodů zase došlo na half-playback, se živým orchestrem by inscenace intenzivně nabyla na kvalitě.
S hudební složkou adekvátně souzní rtuťovitá choreografie Jany Burkiewiczové; některé davové výstupy jsou sice poznamenány místní muzikálovou rutinou, nicméně rodící se rozpaky okamžitě rázně zažene zpátky do brlohu fakt, že například oproti karlínskému Ježíši se jejich úroveň pohybuje o několik dimenzí výše. Podobně libé pocity vzbuzují i efektní obrazy stvořené jistou rukou režiséra Martina Kukučky, které mají jediný, zato však zásadní problém. Kukučka přistupuje k inscenaci jako malíř k obřímu plátnu, výsledkem jeho snah se stává komplexní scénické leporelo, v němž se ale pro vršení atrakcí poněkud zapomíná na vyprávění příběhu. Ani inscenace Quasimoda se totiž nevyhnula obvyklé chorobě české divadelní komerce, absenci dramaturga. Její vinou děj příběhu freneticky poskakuje, chybí mu prostor pro přirozenou gradaci, naopak přítomny jsou situační a motivační lapsy: Phoebovy kvality se sice intenzivně hlásají, jednat ho ale takřka nevidíme, navíc v interpretaci Romana Vojtka nedisponuje charismatem, temperamentem ani grácií, zájem Lily (Kamila Nývltová) o něj lze sice vysvětlit její naivitou a zištnými záměry, nicméně v případě Esmeraldiny fascinace podobná argumentace neprojde.
Podobně titulní hrdina nejprve zachrání Esmeraldu před vojáky, aby druhému pokusu popravy již jen pasivně přihlížel. Velmi problematicky vyzněla rovněž klíčová scéna pokusu o vraždu, zamýšlený vrchol první půle. K dobrým nápadům lze naopak zařadit splynutí postavy Gringoira se scénickým oživením samotného autora (další oblíbené tuzemskomuzikálové klišé, pozn. red.), jemuž Ondřej Ruml propůjčil snadno uvěřitelnou klukovskou něhu, či prostředky nonverbálního pohybového divadla v báječně komicky interpretované postavě kozy Džali (Johana Hájková), která spolu s přítomností akrobatického dua Dae men a dalších kumštýřů obohatila inscenaci o několik prvků z Nového cirkusu.
Písňové texty Petra Kolečka sice místy lehce zairitují předvídatelnými verši typu rébus – Phoebus, medvědi – nevědí či přehnanými rádoby provokativními aktualizacemi v podobě gotických cikánů zpívajících o kradených autorádiích, na druhou stranu se umí vytasit s vynikajícím vyznáním „muže, co může dělat jenom do kozy“ a v českém kontextu rozhodně představují nadprůměr.
Marián Vojtko coby arcipadouch Frollo překvapí charakterovou ambivalencí a vynikajícím zpěvem, je rozhodně vynikajícím sólistou, na vlastní kooperaci s hereckými kolegy musí ale nadále intenzivně pracovat. Postavě Guduly možná nejvíce ublížila scénáristická zvůle, Radka Fišarová však i na omezeném prostoru suverénně dokázala, že patří k domácí muzikálové špičce. Kamila Nývltová vládne výborným hlasem, zjevně se pilně učí základnímu ovládání hereckých fines, rozhodně si zaslouží divákovu pozornost a příště snad i větší roli. Pozadu nezůstává ani Markéta Procházková, jejíž Esmeralda je nejen nejpřesvědčivějším vrcholem milostného víceúhelníku, navíc dodala inscenaci nakažlivý elán, temperament a na české poměry výbušný sexappeal. A Jan Cina v roli Špindíry dokázal, že by si zasloužil vlastní muzikál.
Jak vidno z výše uvedených údajů, na rozdíl od nedávného ostravského maškovsko-tarantovského masakru identické tematiky není Quasimodo Divadla Hybernia zásadním průšvihem a své diváky si snad najde. Chápejme ho ale hlavně jako příslib věcí budoucích, hlavně ve směru preciznější dramaturgie a ještě větší producentské odvahy. Těšíme se!
Divadlo Hybernia, Praha:
Quasimodo… i pro lásku se kdysi umíralo
Režie: Martin Kukučka
Hudba: Petr Kaláb, Jan Maxián a Jakub Prachař
Libreto: Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský
Texty písní: Petr Kolečko
Psáno z premiéry dne 11. listopadu 2011
