Bílá nemoc: Čapkova apokalyptická klasika znova ožívá
Divadlo Rity Jasinské uvedlo jako svou nejnovější premiéru Čapkovu Bílou nemoc. Sáhlo tak po hře, která je dobře známá, ale na repertoáru divadel se v poslední době příliš neobjevovala. V úpravě a režii Pavla Ondrucha se ukazuje, že je skutečně moderní a nadčasová. Karel Čapek napsal svou alegorii o konci světa, lidské humanity a společnosti před sedmdesáti lety, v době, kdy k naplnění jeho varovných vizí nebylo daleko. Ačkoli byl text krácen, můžeme s úžasem sledovat, jak moc je jeho téma i dnes aktuální.
Příběh doktora Galéna, který objeví lék na zhoubnou Bílou nemoc a následkem toho se stane terčem politikaření bohatých nakažených lidí v jejich zoufalé snaze o přežití, je nám předkládán s hrůznou strohostí, až sterilitou. Všechno je bílé, maximálně černobílé a zoufalství nakažených sálá prakticky ze všech stran, z každé zdi, z každého předmětu. Nebylo tedy zapotřebí složité výpravy. Síla je v oné strohosti. Výrazným scénografickým prvkem jsou například pojízdné klece, které drží postavy v jakési sociální i psychické karanténě.
V době, kdy vzrůstá obliba katastrofických a tzv. postapokalyptických filmů, se ukázalo rozhodnutí sáhnout po této divadelní látce a předložit ji vlastně ve svižném, téměř filmovém zpracování, jako dobrá volba.
Inscenace trvá přibližně devadesát minut, ale zůstalo v ní všechno z nezkrácené verze a celý příběh je velmi jasný. Nese se ve velmi ponuré atmosféře plné strachu a nejistoty, kterou navíc dokresluje hudba Pavla Trojana jr. Když k tomu připočteme ještě svícení připomínající avantgardní filmy německého expresionizmu třicátých let, dostáváme vpravdě hororový výjev zasazený mezi zdi špitálu, odkud nelze bez poskvrny odejít.
Atmosféra nemocnice je ale vlastně jenom rám, do něhož jsou zasazeny osudy lidí, kteří se pod tíhou zoufalství mění postupně ve zvířata. Ředitel nemocnice (Tomáš Valík nebo Ladislav Trojan) by rád využil doktora Galéna k proslavení svého ústavu, ale je obezřetný, nechce nic riskovat a posílá ho do pokoje s beznadějnými případy. Ačkoli Galéna prosí o vyléčení mnozí zámožní lidé, například majitel zbrojní továrny Krug (Martin Písařík), či šéf tovární účtárny (Lukáš Burian), který je ochoten zaplatit vším, jen když Galén vyléčí jeho matku, doktor je nekompromisní. Nebude léčit bohaté, dokud nezastaví zbrojení a válku. Galén v podání Petra Fraňka je postava velmi zásadová a v otázce pomoci nekompromisní. Navíc také poněkud bez vnitřního života. Není tím jasně kladným hrdinou, jako byl například Hugo Haas ve filmovém zpracování, ačkoli lidem chce pomáhat, má v sobě určitou „sociální karanténu“, je uzavřen sám do sebe. Připomíná zajímavý mix mezi striktním doktorem Sovou a uštěpačně ironickým dr. Housem. Chce pomoci hlavně chudým a potřebným, to je jeho základní životní krédo. Odmítne pomoc i Maršálovi (Milan Enčev), dokud ten nezastaví rozpoutanou válku. Proto si s ním lidé, které odmítl léčit, a především zmanipulovaný dav poradí po svém. Platí tu ono okřídlené „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Vedlejší postavy (a mimo jiné i davové scény) jsou hezky ztvárněny ve stylu komixů či malůvek ze třicátých let – například reportéři valící se jeden přes druhého jako by se svými fotoaparáty, zápisníčky a diktafony vypadli z obrázků Josefa Čapka.
Všechno je bílé, maximálně černobílé a zoufalství nakažených sálá prakticky ze všech stran, z každé zdi, z každého předmětu.
Tvůrci dostali z Čapkova textu nejen jeho děsivou atmosféru, ale i černý humor. Ten se v inscenaci objevuje převážně v místech největšího zoufalství nebo v místech suché, trapné oficiality, kterou „malí čeští lidé“ nezvládají, a působí to velmi paradoxně, až groteskně – každopádně z toho dost zamrazí. Oba dva humorné póly v sobě nese Maršál, vůdce lidu, v podání Milana Enčeva napůl uniformovaná figurka, tupý papaláš, který si snad ani nedokáže sám zavázat tkaničky u bot, napůl pak děsivá politická zrůda schopná demagogicky pobláznit celý národ a velmi citelně si uvědomující, že její dny jsou sečteny. Divák si může vybrat, co mu do této mozaiky pasuje víc.
Je moc dobře, že se Bílá nemoc opět dostala na česká divadelní prkna, kam nepochybně patří a patřit bude. A je moc dobře, že ve stravitelné verzi, která zaujme nejen mladé diváky, pro které je určena – je provokativní, v moderním hávu, poukazuje na současné problémy a klade zásadní otázky. Chcete od divadla ještě něco víc?
Divadlo Rity Jasinské
Karel Čapek: Bílá nemoc
Úprava a režie: Pavel Ondruch
Scéna a kostýmy: Zuzana Mazáčová
Hudba: Pavel Trojan jr.
Hrají: Ladislav Trojan / Tomáš Valík, Petr Franěk,
Martin Písařík, Milan Enčev, Petra Špindlerová, Anna Kulovaná, Romana
Goščíková, Lukáš Burian, Ondřej Černý
Psáno z premiéry 26. 1. v Divadle Na Prádle
