Divadlo Kámen: Co divák vydrží
Milovníky alternativních přístupů a experimentujícího divadla nadchne. Ale v klidu nenechá ani příznivce klasičtějších přístupů – minimálně tím, že je vyprovokuje k přemýšlení. Divadlo Kámen začalo polehoučku vystrkovat růžky. Nedávno sice stáhli z repertoáru jednu ze svých nejlepších her Mlejnek. To ale rozhodně neznamená, že nemají ještě spoustu dalších želízek v ohni.
Divadlo Kámen vzniklo v roce 1998 jako uskupení lidí s velmi vyhraněnou představou o divadle. Jeden z jeho zakládajících členů a autor většiny her, Petr Macháček, doslova říká, že na počátku byla vize dvou lidí, kteří v divadlech, do kterých chodili, nenacházeli to, co hledali. Založit si kvůli tomu divadlo vlastní je sice hodně neotřelé řešení této situace – v případě Divadla Kámen ale každopádně řešení dobré a plodné.
Skalní fanoušky Divadla Kámen poznáte poměrně snadno. Divadlo Kámen je totiž mimo jiné divadlem „hlášek“, což se kromě Divadla Járy Cimrmana zase hned tak někomu nepovede. V každé hře se najde replika, která se uchytí a nepustí. Kupříkladu ve hře Mlejnek to bylo: “Nemůžu přece vozit… v noci lidi do Řep!“. Stejně tak platí, že pokud někdy na baru uslyšíte: „Kávu, čaj, limonádu, hu?“ máte jasno – přítomní zhlédli Marmeládu. A přiznat jméno Oskar na představení s názvem Žáby by byl hodně odvážný krok. Čím je to způsobeno? Jednak jsou zmíněné věty v kontextu opravdu vtipné a jednak vám je herci zopakují tolikrát, že je prostě nezapomenete.
Opakování je vůbec jedním z vnějších stavebních kamenů této originální divadelní formy. Skupina věří, že forma je přinejmenším stejně důležitá jako obsah. Což se jí daří natolik důsledně, že postupem času zastínila forma děj téměř úplně. Děj jednotlivých představení ale není novátorský ani originální a místy se až ztrácí, takže to zase taková škoda není.
Hry Divadla Kámen – a to se cení – prochází vývojem. V poslední době – a mluvím teď zejména o hře Žáby – mám pocit, jako by diváka testovali, co vydrží. V Žábách je systém opakování replik vyhnán do takové četnosti, až máte pocit, že jestli tu či onu větu uslyšíte ještě jednou, praskne vám hlava. Mechanický pohyb postav po scéně a jejich neméně mechanický projev je ale natolik provokující a nervy drásající, že jste napjatí jako struna. Je poměrně těžké najít hranici mezi udržením diváka v pozoru a jeho unuděním k smrti. A divadlo Kámen balancuje přesně na té hraně ostří, která je dělí. Už jen proto stojí za to Žáby vidět.
V prosinci roku 2007 otevřelo Divadlo Kámen také svůj vlastní hrací prostor – Studio Divadla Kámen, Nekvasilova 2, Praha 8 - Karlín. Tady můžete v současnosti krom Žab zhlédnout „několikabarevný pokojový horor“ Opičí tlapa, „naléhavý zelenorůžový příběh“ Marmeláda, „korektní obchodní jednání“ 48 lepáků, „malý průsvitný příběh o špičatých zubech a dobrém červeném vínu“ Karkulka a „krátkou rytmickou hru o tanci kolem jednoho stolu“ Levá ruka.
Jistí si můžete být tím, že z Divadla Kámen neodejdete bez názoru. Buď bude vaše alternativní dušička nadmíru spokojená, nebo bude vaše usedlejší já pohoršeno. Divadlo by ale mělo vzbuzovat emoce – a to se Divadlu Kámen daří.
