Divadelní Mezi ploty – Střídavě oblačno

Jakkoli byl déšť znatelně hlavním a určujícím faktorem celého víkendu, všichni a zejména pak herci, zpěváci a prodavači všeho možného se tvářili, že jim to ani v nejmenším nevadí, a činili se o sto šest. A v mnohých případech byla tato snaha i uvěřitelná. Je třeba ale poznamenat, že nad produkcemi na divadelních prknech, schodech a plenérech se stahovaly mraky a sem tam ukápla i kapka (tu smíchu, tu pláče). Zvídavý návštěvník festivalu tak měl možnost zhlédnout skutečně špičková představení, průměrné, leč snaživé kusy a v neposlední řádě i poměrně zásadní divadelní hrůzy. To vše se v programu takřka dokonale střídalo.

DEN 1 – SOBOTA

© Činoherní klub Ústí nad Labem

Sobotní odpoledne začalo roztomile a s určitou nadějí na pěkný zážitek. Postaral se o to soubor Ztracená existence se svou Dentální rapsodií. Festivalová stálice se svou sondou do života v ústní dutině pobavila i po několikerém zhlédnutí a u prvních festivalových diváků měla úspěch. Zhruba v té době se na hlavní divadelní scéně představilo Činoherní studio Ústí nad Labem, které na festival přivezlo hru NordOst v režii Filipa Nukollse. A bylo příjemné si na Mezi ploty vychutnat opět po čase něco z ústecké činoherní kuchyně a nemuset jezdit na sever Čech. Jen několik desítek minut po skončení jsem si zblízka prohlédl známý divadelní autobus z filmu Karamazovi. V něm do areálu bohnické léčebny přivezlo Dejvické divadlo svou inscenaci Debris.

© Martina Věrčáková

Jenže sotva se vylezlo z krytého divadelního sálu ven, začlo mohutně pršet. Naštěstí tu byl Petr Váša, který se svým fyzickým divadlem okupoval scénu s názvem „schody“. Poetický koncert melodických skladeb vzbudil velký ohlas, jakkoli skladby postrádaly hudební složku (nepočítáme-li všudypřítomný beat-box, linoucí se z Vášových úst, občas zabředávající do končin undergroundového techna – to když nám Váša předvedl, jak to zvukově vypadá na výpadovce z Brna do Prahy). Pozitivní ohlas se dostavil hned po první skladbě Naděje ještě je, kterážto krásně korespondovala s diváckými tužbami po krásném počasí. Hustovlasý démon Váša hřměl do mikrofonu, co mu plíce stačily, a svou poezii doprovázel neskutečnými pohybovými kreacemi. Ale i přes veškerou snahu byl nakonec jediný, kdo se zahřál.

Jako se střídalo v Bohnicích počasí, střídaly se i divadelní zážitky – od těch povzbudivých až po ty hrůzostrašné.

© Martina Věrčáková

Až doposud se mohl zdát program festivalu Mezi ploty docela slušně nabitý samými zajímavými interprety (o těch hudebních a jiných ani nemluvě). Ještě docela roztomile, ba dětsky naivně působila dvě představení pro mladší diváky – Malé vinohradské divadlo sem namísto avizovaných Starých pověstí českých přivezlo Pohádku o broučcích a beruškách. Na „schodech“ se pak představil soubor Nepanto a pantomima s.i. se svou pantomimickou klaunérií Setkání. Divadlo Žumpa Nučice nabídlo autorskou pohádku O chytrém Vaškovi a hloupém Vencovi. Tady však srdce divákovo poprvé hlásilo infarktovou polohu. Zprvu se to jevilo jako pěkná pohádka se všemi typy žánrových postav (od holčičky s košíčkem přes zapomnětlivého čaroděje až po dva bratry – chytrého a hloupého Vencu, to vše korunováno efektní babicí s velkým nosem). Ačkoli se děj držel snad veškerých klišé, jaká může pohádka nabídnout, dalo se to snést (dokonce to místy byla legrace). Jenže když se do lesa s výše jmenovanými pohádkovými živly přiřítila heavy-metalová kapela a kluci na kolech, začalo to skřípat. Gradace módní absurdnosti narůstala, až jsme zcela zapomněli na to, proč se dva bratři Vencové na začátku vydali do světa. Všechny postavy se nepochopitelně promíchaly a z rádoby citlivé pohádky pro menší i větší diváky se stal neakceptovatelný brak. Jenže škaredým počasím to opravdu nebylo.

Po tomto opravdu silném, ale nedobrém zážitku jsem se vydal hledat útěchu na druhý konec areálu, kde mě zajímal projekt skupiny Misionáři s lákavým názvem 375: Kamarádi na orbitě. Netrvalo dlouho, abych si potvrdil zkušenost, že od lákavých názvů si zbytečně mnoho slibuji. Stačilo 15 minut a byl jsem svým diváckým svědomím donucen zmizet – dívat se na cosi, co v dlouhých nepochopitelných kostýmech létalo sem a tam a pokřikovalo to na sebe „Kurva, Aštare!! Co tu do prdele děláš?“ „Ahoj ježíši kriste, jak si se celou tu dobu měla?“ mi opravdu nestálo za to. Vydržel jsem to čtvrthodinku jenom proto, že jsem čekal, co z toho vzejde. Neříkám, že jsem toužil po divadle nedejbože něčím zajímavém, ale chtěl jsem vidět alespoň něco. Nevzešlo z toho nic. Nic než mix textu a la Stopařův průvodce po galaxii po silném autorském zásahu členů „souboru“, navážející se zcela nenápaditým způsobem do sci-fi žánru a kombinující to s rádoby moderním motivem temných (nejen) metalových proroků, kteří v depresi řídí vesmírné lodě a navzájem se posílají do háje. Máme my diváci tohle zapotřebí sledovat?

Bylo nutné si odpočinout. Během hezké procházky mezi pavilony léčebny člověk uvažuje, jestli po předchozím absolvování zmíněných šíleností není zralý na dlouhodobější pobyt ve zdejším ústavu. Chmurné myšlenky zachránil až Jiří Schmitzer zpívající z nedalekého pódia.

© Martina Věrčáková

K povzbuzení mysli zcela jednoznačně přispěly sambou, rumbou a jinými rytmy roztančené Veselé skoky se svým pohybovým představením Baby box. Až vám bude v životě nejhůř, zajděte na ně do divadla v Celetné, zjistíte, že život ještě smysl má, ať už jste děti dospělé nebo odložené. A nejen dětský divák pookřál při pohádce O sněhurce a…, kde se zápletka odvíjela od trpaslíků, kteří jednoho dne zjistí, že jich je ve skutečnosti osm, jakkoli na úřadech nahlásili počet sedm. No, proč ne?

Byli bychom tu asi hodně dlouho, kdybychom měli vylíčit všechny soubory (a jejich představení), které se na festivalu představily. Volíme proto jen ta nejpodstatnější nebo neemotivnější. A emocí během toho prvního zamračeného odpoledne bylo skutečně až moc – těch dobrých i těch špatných. Ve vzduchu visela zásadní otázka – jak bude zítra?

DEN 2 – NEDĚLE

© Martina Věrčáková

Nedělní odpoledne se nad organizátory i návštěvníky slitovalo a nabídlo sice zamračenou, ale víceméně nedeštivou oblohu. Spolu s tím přišlo i drobné projasnění v divadelní nabídce. Kdo ale čekal zářivé karibské slunce, splakal nad výdělkem. O zahájení druhého dne se na „schodech“ postarala umělecká skupina OLDSTARS se svou variací na Goldoniho Poprask na laguně. Nápaditá a svižná záležitost, kterou připravil student herectví DAMU Jiří Konvalinka. Současně s tím se v divadelním sále představilo Divadlo v Řeznické s inscenací Arnošta Goldflama Ředitelská lóže s Aloisem Švehlíkem a Stanislavem Zindulkou v hlavních a jediných rolích. Pro ty, kdož dali přednost festivalu před nedělním obědem, jistě zajímavá nabídka. Jenže tím zajímavosti toho dne vlastně skončily. Program se od teď totiž soustředil ne na ochotnické, ale víceméně amatérské soubory.

Soubor KÚD (Krátké úderné divadlo) předvedl na „schodech“ zběsilou šílenost Punk není mrkev, komplet jakýchsi skečů, písní a humoru, který se dá údajně krájet. Herci si asi mysleli, že zpívat falešně neposlouchatelné písně a doplnit to o humor, který není vtipný ani s přivřenýma očima, je známka punku. Tohle se skutečně nedalo vydržet.

Pestrá škála divadelních souborů a jejich počinů nepatrně zvýhodňovala profesionální soubory před těmi ochotnickými a amatérskými, kterých ale na druhou stranu bylo mnohem více.

Infarkt nedělního odpoledne se dostavil na „schodech“ nějaký čas poté. To když se zde objevil Kabaret Červená 3 se svým best of. Nerozumím tomu, jak tento kabaret může fungovat už deset let. Docela chápu, že jsem ho viděl právě v Bohnicích – sem patří. Cylindr na hlavě protagonisty byl možná kabaretní, ale jeho tepláky a pseudofrak byly především směšné – úplně stejně jako to, co se snažil zpívat a říkat. Diváci se v ten moment smáli spíše ze soucitu. Naštěstí se okolo dalo vhodně občerstvit či bez problému zmizet a mnozí tak učinili.

© Martina Věrčáková

To nejhorší jsme v tu chvíli měli za sebou. Na trávě plenéru I se objevil nadějný a sympaticky rozdováděný soubor KLAP s příběhem O sedmi dnech a o tom, jak si lidé vymýšlí jména dnů v týdnu a pan Václav Tvrdohlavý se neustále snaží protlačit do volby svého kandidáta – Kopidlno. Nenáročné, vtipné a energické studentské divadlo zpříjemnilo moje pokažené odpoledne. Podobně na tom byl i soubor Divadla spřízněných duší, které předvedlo soubor improvizací vzniklých na zkouškách. Zde je třeba ocenit alespoň snahu a skutečnost, že se jevištní tvar blížil kabaretu mnohem více než předchozí kabarety uvedené na „schodech“. Smutné je, že se herci před scénkou, která byla založena na rozmlouvacích cvičeních, řádně nerozmluvili. Nu což, i snaha se cení.

Finále divadelního programu zajistilo Divadlo Na Zábradlí svou inscenací Pískoviště v režii Jiřího Pokorného. Příběh, v němž dospělí hrají děti a existují každý na své straně jednoho pískoviště ve svých světech, ale zároveň se snaží o jakous takous komunikaci, vkusně pražský dvoudenní festival završil.

Závěrem možno konstatovat, že festival Mezi ploty splnil a naplnil, co měl. Diváci se zjevně na mnoha místech bavili a i ty hrůzostrašné produkce nějakým podivuhodným způsobem dělaly celkově zajímavou atmosféru. Nezbývá než festivalu do dalších let popřát, aby ho v příštích letech provázelo hezké počasí. O pestrost představení totiž není nouze a snad každý si tu přijde na své, ať už od divadla a jeho speciálních forem čeká cokoli.